čtvrtek 10. května 2012

Kateřina Zochová


Totemická setkání v Praze a pálení zlých duchů minulosti

Program Galerie 207 ve svém svižném týdenním tempu nepolevil ani při poslední příležitosti, a to i přesto, že vlastní a původně naplánovaná výstava Kateřiny Zochové byla autorkou na poslední chvíli zrušena. Sama galerie tentokrát zůstala prázdná. Její chod byl paradoxně přesunut prostřednictvím pěšího výletu přes Letenský park až na břeh Císařského ostrova mezi parkem Stromovka a Trójou. Poslední dubnová noc je známa svou tradicí zakládání ohňů a „pálením čarodějnic“. Někteří věrní Galerii 207 jej takto společně rozžehli na jednom z břehů Vltavy.

Zpočátku se zdálo být zřejmé, že nejde o náhradu, galerií ohraničené, výstavy, ale zkrátka jen o bezprostřední setkání u plamenů. Avšak po zpětné společné rozmluvě s Kateřinou Zochovou přišel ještě o něco pádnější důvod k textové reflexi i této události v rámci galerijní mise. Autorka chápala své rozhodnutí vzdát se výstavy jako osobní nezbytnost. O to silnější se stala její potřeba kolektivní podpory na cestě k zažehnutí ohně ze společně nasbíraného dřeva. Akce neměla jednoznačné znaky nějakého uměleckého rozhodnutí. Byla znejistěním i úlevou současně. 

Je na místě použít slova totem jako zpřítomnění fyzické skutečnosti mysticky nikoli fyzicky. Vyrovnávání se s fyzickými silami cestou duchovní představy a energie. Oheň je symbolem kmenového shromaždiště. Je jeho centrálním prvkem, protože je smyslově vnímatelný a neuchopitelný zároveň. Lidé okolo něj posedávají, smějí se, mluví. K žádnému viditelnému rituálu nedochází. Rituálem je akt založení ohně. Bytí okolo něj v rámci interakce, rozmluvy (u některých nostalgie, u jiných agrese apod.). To je současným Evropanem pochopené pravidlo totemu. Kateřina k jeho realizaci dospěla prostou vůlí. Princip zpřítomňování pocitu něčeho fyzického, které je jen echem reálného objektu, se objevovalo i v dřívějších společných výstupech Kateřiny Zochové s Davidem Landou. Obraz -jeho asociační schopnost- a zvuk, které dohromady mají tvořit éterickou syntézu, pole pro zapojení smyslů.

Ohňové divadlo -obyčejněji táborový oheň- je nenápadnou formou autorské iniciativy. Tou je myšlen důraz na uchopení sebe sama jako uměleckého prvku příčiny a následku. Rozhodnutí pro jedno i druhé by mělo být náplní umělcova postoje. Okolo plamenů sedí nebo postávají převážně jiní umělci, tu a tam zpřízněný kurátor nebo teoretik. Nevědomě vzývají svou vzájemnou propojenost. I tento fragment pražského společenství vypovídá o faktu patření k jednomu kmeni. Na kameni opečená makrela v housce je nabízena ostatním k ochutnání - společná možnost sdílení jídla (archaický předobraz člověka). Umělectví a jeho přivlastnění (alespoň ve zdejších podmínkách)se tak zdá hrát čím dál sociálnější význam. Je mnohem víc shromaždováním individuálních promluv, nežli fyzických výsledků tvorby. A tento pocit vyvstává především z možnosti skutečně se navzájem znát. Pak je mnohem příhodnější pohyb v silovém poli rozmluvy (případně i mlčení) nežli hmatatelná nehybnost artefaktu a pohledu, který o něj zavadí. Totemický pohyb kolem ohně (v našem případě velmi nenápadný pohyb dalek rituálnímu tanci) a sdílení pohledu na jeho plameny přesně pojmenovává charakter, kterým oplývá umělecká svoboda: ta je totiž vždy závislá na propustnosti prostředím, v němž a do nějž se jakožto svoboda uvolňuje.  

Radim Langer

Žádné komentáře: