Malba, jejíž označení by mohlo znít: ideologie čisté barvy a znaku. Malba, která se současně takovému označení chce vysmeknout. Malba směřující k trojrozměrnosti, k vystoupení z plošného zajetí; nebo například a naopak: fotografie, která se podřizuje pravidlům malby, fotografie jako inscenace malířského myšlení. Tak by mohla znít obecná a počáteční motta k práci Roberta Šalandy.
Umělecké strategie, které notně využívají k tlumočení reality (ve své vnitřní podstatě sevřené jazykem) elementárních archetypů a tvarosloví, pocházejí z modernistických snah o výtvarnou redukci, o vyjádření složitého jednoduchým; či jednoduchého ještě jednodušším. Umělecký názor má být napříště vystužen umělcovými gesty a umělcovým chápáním jazyka (často jazyka samotných gest). Jazyk, jímž umělec, a na tomto místě malíř, promlouvá, je brán již poměrně automaticky jako zástupce verbálních vysvětlení. Tak zvaná (možná až příliš zažitá) „univerzalita malířského média“ spočívá v možnosti elementárními prostředky promlouvat o světě, případně o rozporech v něm. Zdánlivě chybějící slova jsme přesto nuceni dříve či později vyvolat z nitra svých asociací před obrazem.
Šalandova tématická pozornost se často týká vysloveně nudné každodenní estetiky (např. červené lavičky, zábradlí), nebo se naopak blíží strohé analýze či reprodukční ironizaci jazyka médií a televizních komentátorů. Agresivitu jazykových hesel či heroických symbolů navíc umocňuje červeno-černá barevnost na papírovém podkladě a „plakátová“ plošnost. Jindy Šalanda tematizuje povahu, a to zejména sportovního, pseudo-hrdinství (například „Jim Helson volí kreativní stopu“ je naprosto nudný slogan bílého fontu na černém pozadí).
Šalandova výstava v Galerii 207 otevírá trochu jiný pohled na jeho dosavadní tvorbu. Obraz (jak autor sám říká: obraz jako mazanice) zde plní téměř funkci pozadí (dalšího plánu) pro precizní a jednoducý objekt. Malba se zdá do jisté míry „promlouvat“ podobně jako to činí plakáty. Pojmenovává znak (Černý pasažér - lyžař v temné krajině: papírový tisk připevněný na dřevěné konstrukci, objekt před obrazem) a usvědčuje se ze své estetické obklíčenosti. Šalandou požadovaná „mazanize“ je nakonec velmi estetické a malířsky šikovně pomalované plátno s textem. Spojuje zde několik tématických cest, kterými kráčel i v minulých letech: zájem o trojrozměrné chápání obrazu, spojení textu a obrazu, ironizace emocionálně patetických malířských výrazů. Autor sám často používá termín „anonymní abstrakce“. Anonymita pro umění (malbu) může znamenat neschopnost vyslovit vlastní názor, začlenění do homogenity a zdánlivé nadvlády konvenčních a povrchních proudů myšlení. Šalanda ji zkoumá jak z pohledu malířské formy, tak z pohledu jazyka, v němž je uvězněna (jiný obraz s písmem: Krajinka, Baráky).
Určité estetické sevření je pro malbu vždy nevyhnutelné. Šalandova poslední výstava možná ukazuje, že lze v určitém bodě těmto sevřením nepodlehnout zcela. A sice v bodě jejich vědomého uchopení a přivlastnění s případnou absurditou na jazyku.
Radim Langer
Žádné komentáře:
Okomentovat