Dvě série opakujících se kompozic se při bližším pohledu ukazují být různé. Zobrazené věci – či protagonisté děje – se pomalu proměňují a tak sledují jakýsi časový vývoj. V případě židle je posloupnost jasná. Umně instalovaný objekt v sérii pomalu se rozvíjejícího pohbu, během něhož neohrabaný objekt postupně padá k zemi. Namísto zachycení reálné situace rychlým sledem fotografií, které by rozfázovaly reálný průběh pádu, vzniká pomalý a náročný proces komponovaných situací focených jako statické momenty. Rozkvétající se květinu nelze „ošidit“, nepřirozeným a tedy problematickým momentem je jedině umělé prostředí ateliéru. Vše polopaticky vysvětluje strohý text autora výstavy. Upozorňuje na aranžovanost padající židle (na fotografiích jsou jasně viditelné provázky, které židli v dané situaci drží) a přírodní podstatu rozkvétající květiny. Jakási dualita vymyšlené situace v reálném prostředí a obráceně reálné situace v umělém prostředí se ukazuje jako odraz světa, který by mohl existovat, kontextem však působí nereálně. Nejedná se tedy o Haubeltem oblíbenou iluzi, fotografie pracuje primárně nikoli s nedokonalostí lidského zraku.
Jan Haubelt se v Galerii 207 ukazuje jako umělec, který nemá potřebu vytvářet tajemno, jednoduše využívá očekávání, které s jeho pracemi spojujeme. Jakási polopatičnost celého projektu, v kontextu jeho starších prací nás nutí hledat, co se skrývá za celou instalací. Přeci není možné, aby se jednalo „pouze“ o snímky dokumentující aranžovaný pád a přirozeného stárnutí. Nakonec nám však nezbývá než přistoupit na to, že na výstavě nevidíme nic jiného než to, co jsme popsali. V kontextu skupiny Ládví se tato jednoduchost zdá případná. Svými přesahy výtvarného umění do normálního života je blízká touze po srozumitelnosti umění. Přiznaně konstruované situace zachycené v Pádu školní židle, zátiší lilie v čase tak působí jako návod pro uvažování o klamnosti umění.
Johanka Lomová
Jan Haubelt: Pád školní židle, zátiší s lilií v čase
Kdo, co? Koho, čeho? Komu, čemu? Koho, co? Volání. Oslovení. O kom, o čem? Kým, čím?, pády sociální sochy a uvadání žánru
Tvorba Jana Haubelta se již po delší dobu odvíjí v intencích iluzivních vlastností okolního světa, s tím spojené využití fotografie a jejích možností jak k záznamu, tak ke klamu. Haubelt však nepracuje jako fotograf. Pohybuje se na hranici uvažování, které lze označit za sochařské. Ale ani takové zařazení nebude zcela vystihovat úplnou povahu jeho práce. Pracuje v exteriéru i v interiéru. Venkovní působení i interiérová (galerijní) práce mají mnohdy povahu parafráze „beuysovské“ sociální sochy. Haubelt svými intervencemi a okem téměř nezachytitelnými posuny zcela všedních předmětů skutečností nebo jejich vlastností (paruka z vlastních vlasů, v parku „nainstalovaný“ pařez) význam slov sociální socha relativizuje. Pohrává si s protikladností vztahu mezi trvalým (statickým) časem fotografie a temporalitou věcí, které s její pomocí zachytává. Pokud staneme před Haubeltovými výstupy je vždy cítit ambivalentní vztah mezi věcmi námi zcela opomenutými a médiem, které na ně ukazuje. My jsme ale vystaveni pouze vlastnímu tázání, co se za prostým námětem fotografie, sochy, objektu nebo instalace ještě skrývá? Odpověď by snad mohla znít: hmatatelný problém, všední předmět, snaha polapit iluzi, naše vnímání a převracení jeho pozornosti jinam.
V galerii 207 je instalován černý stůl. Pod sklem leží ve dvou řadách fotografie s rozměry podobnými těm z rodinného alba. Jsou seřazeny tak, aby vytvářely dvojitou paralelní sekvenci. První je manipulovaný pád školní židle ze soklu, druhou vadnutí lilie ve skleněné váze. Obě skutečnosti se navzájem proplétají. Vadnutí je téměř simultání k padání. Jejich fáze se střídají. Předměty samotné, tj. židle a lilie, nejsou tím nejdůležitějším. Jsou to nositelé formy a žánru. Obsahovým předmětem je pád a vadnutí. Význam připomíná, zejména v barokním malířství uplatňovaný námět, tzv. „vanitas“: pomíjivosti věcí, konečnosti a dočasnosti života. Květinové zátiší s lilií je starý žánrový znak. Je nám ukázán postup zániku. Jeho fáze. Lze se jím úměrně vztáhnout k židli. Židle je v současnosti již zatížena uměno-historickou pamětí téměř stejně jako žánr zátiší. Nelze si ji nevykládat ve smyslu artefaktu, který je těsně spjat, zejména v tomto případě, se vzdělávací institucí. Stejně tak je možné židli chápat jako výsostný znak první vlny konceptualismu 60. let 20. století nebo jako odkaz na její „kosuthovský“ triptych. Židle se však stala konceptuálním médiem i vícekrát poté. Jan Haubelt vystavuje paralelní pomíjivost uvnitř paměti těchto věcí. Nabízí možnosti k vytváření metafor skrze všednosti a jejich fyzický osud. Nejsme si jisti, zda konečný záměr směřuje proti proudu institucionálních řek, nebo jestli jsme jen svědky prosté rekonstrukce pohybu. Moment znejistění je přerývavý jako přeskakování pohledu z fotky na fotku a s každou další fází přibývá pochybnost. Zatiší koncentruje do jednoduché metafory posun žánru časem a jeho postupnou zkázu. Nemizí, pouze stárne a bledne. Stejně tak židle, která mění polohu z povýšené funkce na piedestalu, je řízena k zemi neměníce přitom svůj jasný „židlovitý“ zevnějšek. Jediné, co se mění je zrušení její funkce. Židle v poslední fázi svého pohybu již není židlí k sezení. Stala se objektem své vlastní minulosti.
Obě skutečnosti, které Jan Haubelt používá, jsou jedním z příkladů uměleckého přístupu, kde se vše vizuální natáčí k jazyku. Označující formy, reprezentují označované dílčí významy, které se proplétají a skloňují varianty své verbální vyslovitelnosti. Na černém stole vše obtéká dokola znovu a znovu. A tak jako skloňujeme předměty našeho jazyka, zvykáme si skloňovat i nánosy své vizuální paměti skrze její jazykovou podobu.
Radim Langer
foto Pavel Hejný
Žádné komentáře:
Okomentovat