pátek 10. dubna 2009

Media specific

Hynek Alt a Aleksandra Vajd : Media Specific
Nevíte jak vypadá konceptuální fotografie a rádi by jste se dozvěděli, jak ji vytvořit? Neváhejte a navštivte poslední výstavu autorské dvojice Hynka Alta a Aleksandry Vajd. Možná naleznete hned několik názorných příkladů, jak postupovat.
V galerii 207 představili tito dva autoři různé projekty. Všechny části: barevný vzorník, osobu nesoucí krabice na filmové kotouče, bonbón s logem Canon, rozbité rámečky Ikea a vyloupané pasové fotografie v nezvyklé velikosti, mají jedno pojítko - médium fotografie. Divák sleduje něco, co viděl už tolikrát, ale tady tomu vlastně trošku nerozumí. Vidí obyčejné věci, ale ty jsou pro něj něčím znepokojující. Jsou totiž zbavené svého původního významu a posunuty do jiných rovin výpovědi, které jim propůjčili právě autoři. Proměnu dnešní fotografie, hledání jejich spojitostí, analogie a posuny od klasického zobrazování reality, je možné právě zde.
Všechny díla Hynka Alta a Aleksandry Vajd souvisí s dematerializací umění, které se, stejně jako současné výtvarné umění, zabývá přesunem od fyzického, k mentálnímu rozměru díla. Autorská dvojice vyjímá fragmenty z našeho bezprostřední okolí a uvádí je v jiných souvislostech.
Nejlépe je to možné ilustrovat na Ikea rámečcích. Už letmý pohled na tuto sérii tří rámů probudí náš zájem se spoustou otázek. Proč tady visí tři rozbité rámy? Obyčejné, bílé, ještě s cedulkou z obchodu? Bližší zkoumání nám nabídne skrytý rébus. Zvědavý návštěvník, který podlehne své touze a „nakoukne dovnitř“ rámečků, zjistí, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Rozbité rámečky v galerii nevisí, je to jen jejich fotografie, vsazené do totožných - nerozbitých rámů.
Jdeme dál a znovu se ptáme - co mají znamenat čtyři portréty, kde chybí hlava? Zvětšená pasová fotografie, resp. její fragment, který zbude po vyloupnutí portrétů?
Věc, kterou každý zahodí jako nepotřebnou, zde dostává v jejich pojetí další posun – mnohem větší, jak rozměrově, tak významově. V galerii je jí propůjčen statut věci, které by jsme měli věnovat naši pozornost. Ale zaslouží

si ji? Je to vůbec fotografie, když tam vlastně nic není? Nepopírá náhodou sama sebe? Je to tedy koncept a takhle „se dělá“?
Jsme překvapeni, zklamáni, nebo pobaveni…?
jMatt

Aleksandra Vajd a Hynek Alt: Media specific

Jak už název výstavy napovídá, Alt a Vajd se zaměřili na specifika média, v tomto případě fotografie. Ve velkoformátových tiscích nabízejí jiný pohled na fotografii, a to pohled konceptuální. V pohledu Vajd a Alta se jedná o jakýsi „pohled fotografií na fotografii“. Fotografie barevných dětských pomůcek pro výuku angličtiny (dozvíme se, o jaký předmět se jedná a jakou má barvu, ale nespatříme jej). Detail stařeny nesoucí fotoalba (pouze z naší zkušenosti si domyslíme, že jsou v nich fotografie). Obrovský reklamní bonbon firmy Canon netřeba komentovat. Snímky rozbitých fotorámečků z IKEA, potencionálního úložiště obrázků, které však již není k užitku. Zbytky archu dokladových fotografií, ze kterého byly vyřezány; výřezky našich podobizen, které, bez hodnoty, skončí v odpadcích.
Alt a Vajd tak ukazují jednu z cest, kam se může ubírat současná fotografie (oba také vyučují v ateliéru fotografie na VŠUP); nejsem si však jistá, jestli není tato cesta příliš prázdná a snadno vyčerpatelná.
Kateřina Štroblová









Aleksandra Vajd – Hynek Alt: Media Specific Kdyby to byl film, sledovali bychom kráčející osobu, jak nese oblé plechové krabice na kotouče s filmovým pásem. Kdyby to byl malovaný iluzivní obraz, stáli bychom před plátnem natřeným jednou barvou téměř po okraj, ale jen „téměř“, abychom díky okraji mohli tvrdit, že jde o iluzivní obraz. Kdyby to byl kreslený vtip do časopisu, mohlo na něm být nakresleno cokoliv z kreslířova náčiní, třeba fix, ale muselo by na něm být něco nezvyklého, co k němu nepatří, ale přitom to souvisí s kreslířovou praxí (třeba by na něm bylo napsáno „tentokrát jsem nestihl uzávěrku“). Možná by se někdo zasmál. Kdyby to byl barevný vzorník a na každém listu byl nějaký nápis, pak bychom dostávali něco „navíc“, nějaké významy, a to by nám něco způsobovalo, přestože naším cílem bylo pouze vybrat ten správný odstín linolea. Kdyby to bylo pravé sklo, sundali bychom rám ze stěny a zanesli ho ke sklenáři, protože tak to má být, nebo bychom to neudělali, protože takhle nám to přijde taky fajn. A toto jsou fotografie. Jiří Ptáček

Žádné komentáře: